Fakulta umění OU 

Mnozí by mohli najít souvislosti s autory jako je Vasilij Kandinskyj, Joan Miró, Piet Modrianův a postup abstrahování jeho tak notoricky známého tématu stromů. Nikoliv, v následujícím textu bych vám chtěl osvětlit jaké jsou ony tendence, niterné pohnutky a myšlenky, které mne vedou a nebo které sledují cestou mých prací. Možná bych se spíše ztotožnil s projevem Maleviče, ačkoliv se moje tvorba vizuálně rozchází. Tvrdil že “Nyní cesta člověka míří napříč prostorem. Supermatismus je semafor barvy do nekonečna. Prorazil jsem modré stínidlo barevných mezí, pronikl jsem do prázdna(je to slovní hříčka: ve fr. má slovo “blanc” význam “bílý i “prázdný”). Plavte se, přátelé, po mém boku do tohoto nekonečného prostoru. Bílé (prázdné) moře se prostírá před vámi.” Já jsem nedošel k supermatismu ale tento projev mi přijde krásný.
Již anglický romantický básník Coleridge rozlišoval mezi “fantazií” a “imaginací”: fantazie byla pro něho jenom “druh paměti, uvolněného od časového a prostorového pořádku”, který mechanicky skládá hotové materiály podle principů asociace, zatímco imaginace tyto materiály “rozpouští, rozlévá, rozptyluje proto, aby tvořila znovu”. Sestupuje za hotový svět, k prvním gestům vědomí, kdy se teprve znenáhla začíná rozlišovat mezi vlastní existencí a ostatním světem, kdy tento svět se začíná jevit a začíná mluvit k člověku v obrazech, symbolech a významovosti. nikoliv významy, které jsou druhotné a jsou vymezené právě z významnosti. Významy jsou už racionální a dílčí.
Vyhýbám se tak “velmi” rozumovému a racionálního poznávání. A právě ono archaické vědomí, které jsem naznačil, má v životě bránit k jisté absurditě, neživotnosti a naplňuje nás bezpečím, že jsme živé vědomí.
Imaginace je tedy velmi silné médium, které v mysli člověka vyvolává milióny abstraktních představ. Příroda i sám člověk vytvořil nekonečný obsah konkrétních věcí, které se bez ohledu na svou podobu mohou volným způsobem transformovat.
Kdybych měl odpovědět na předešlou otázku “Co to bude?”, ne jako na hotový výstup ale jako na něco spíše v procesu transcendentním. Dostáváme tak skutečnou inherency? Nakonec rozpouštím-li substance a sjednocuji, stylizuji, zjednodušuji apod., pomocí jistých nápověd/dat, například jména nebo doprovodných skic, či objektů - můžeme klást otázku. Můžou nám tyto “reálie” dát konkrétní odpověď nebo jasný tvar? Svou logiku si nese obraz sám v sobě. Transcendence není nedotknutelným vesmírem kolem naší planety. Skutečnost je taková. Možná, že lépe než se bavit o transcendenci, spíš bychom se mohli bavit o volném transcendováním. Transcendence přece není nikde a nikdy, žádná věc, žádné místo, žádný čas.